Obloukové svařování obalenou elektrodou má svoje počátky na konci devatenáctého století. V roce 1887 patentoval Nicolas de Benardos obloukové svařování uhlíkovou elektrodou. Využití této metody však bylo velmi malé protože se při procesu dostával uhlík z elektrod do svarového kovu a sváry byly tvrdé a křehké.
Rozvoj nastal až po objevu svařování kovovou elektrodou s povlakem organických a minerálních materiálů, kterou patentoval v roce 1904 Oscar Kjellberg. Velký rozmach obloukového svařování nastal v období první světové války.
Zdroje pro obloukové svařování dělíme na transformátory, svařovací usměrňovače, invertory a svařovací agregáty (točivé zdroje). Transformátory jsou nejjednodušší zařízení s využitím pro domácí dílnu. Usměrňovače se dnes využívají v těžkých provozech se svařovacími proudy až do výše 800A. Nejrozšířenějšími zdroji jsou dnes invertory, které díky svým vlastnostem dominují v ručním obloukovém svařování. Tyto moderní zdroje se vyznačují malou hmotností, výbornými svařovacími charakteristikami a příznivou cenou.
Invertor spíná proudový okruh vysokou frekvencí až 100 kHz, tím se výrazně snižuje rozměr a hmotnost transformátoru svařovacího zdroje.
Často bývá vybaven mikroprocesorem, který řídí svařovací parametry. Svařovací agregáty poháněné spalovacím motorem jsou dnes využívány v místech, kde není dostupná elektřina.
